Obrazy paradoxu

Jakou podobu může mít film, který odmítá sloužit jen “vypravěčům příběhů”? Možnou odpověď na tuto otázku dává Peter Greenaway již svým raným experimentálním snímkem The Falls, jenž popírá nejen klasickou lineární naraci, ale i svou vlastní (jedinečnou) časovost. Sám Greenaway o něm říká: “Byl to tři a půl hodiny dlouhý, extrémně nudný film a ve skutečnosti jaksi testoval trpělivost diváků. Záměrně jsem jej udělal jako druh ´filmu k prohlížení´ /a browse film/. […] Mohli jste přicházet a odcházet, kdy jste chtěli…”.[1] Film sestává z arbitrárně řazených bizarních příběhů – osudů postižených osob, které se všechny vztahují k centrální události, a violent unknown event, kolem které tajemně a neurčitě “krouží”, aniž by ji do konce filmu pomohly zcela objasnit. Jejich počet (a s tím i délku filmu) jako by přitom bylo lze libovolně rozšiřovat či krátit.