Po posledním útoku

se začalo ozývat táhlé hluboké dunění, které ani ten nejsilnější výbuch nestačil přehlušit. Pak bez jakéhokoli důvodu toto hluboké dunění ustalo a v pusté chodbě pak nebylo slyšet nic, než suchý praskot zkratovaných spínačů a prskání zmírajících obvodů. Pak se začaly ozývat další výbuchy, ale zněly už z větší vzdálenosti od chodby.

Threepio otočil svou oválnou, téměř lidskou hlavu na stranu.

Jeho kovové uši pozorně naslouchaly. Nepotřeboval napodobovat lidský postoj – naslouchající senzory jimiž byl Threepio vybaven působily ve všech směrech stejně – ale štíhlý robot byl tak naprogramován, aby co nejlépe zapadal do lidské společnosti. Toto naprogramování zahrnovalo i nápodobu lidské mimiky.

„Slyšel jsi to?“ položil řečnickou otázku svému trpělivému společníkovi. Měl na mysli onen dunivý zvuk. „Vypnuli hlavní reaktor a motory.“ V hlase měl právě tolik nedůvěry a starostí, jako kterýkoli člověk. Kovovou dlaní si třel šedavou skvrnu na boku, kde padající zlomené žebro trupu lodi poškodilo jeho bronzovou barvu. Threepio byl stroj značně marnivý a podobné věci ho trápily. „Šílenství! je to šílenství!“ pomalu zavrtěl hlavou.

„Tentokrát nás to určitě zničí.“

Artoo Detoo na to nic neřekl. Svůj soudkovitý trup naklonil vzad, jeho silné nohy se vzepřely o podlahu. Metr vysoký robot se pohroužil do zkoumání stropu nad sebou. I přes to, že neměl hlavu, kterou by naklonil v gestu naslouchání jako jeho přítel, bylo to z jeho postoje jasné. Z jeho reproduktoru se ozvala série krátkých písknutí a bziknutí. I citlivé lidské ucho by to považovalo za pouhé poruchy. Pro Threepio to byla zřetelně formulovaná slova, tak zřetelná jako kdyby byli přímo propojeni.

„Ano, předpokládám, že motor museli zastavit,“ připustil Threepio, „ale co teď budeme dělat? Nemůžeme sestoupit do atmosféry, protože náš hlavní stabilizátor je zničený. Nemohu věřit, že se jednoduše vzdáme.“

Na jednou se objevila malá skupina ozbrojených lidí, zbraně připravené. Jejich tváře byly poznamenané únavou stejně jako jejich uniformy a obklopovala je zvláštní aura lidí připravených zemřít.

Threepio se za nimi tiše díval, jak mizí za vzdáleným ohybem chodby, a pak opět pohlédl na Artoo Detoo. Menší robot se stále ještě nakláněl a naslouchal. Také Threepio se podíval nahoru protože věděl, že Artoo Detoo přece jen má lepší naslouchací receptory než on.

„Co je to, Artoo Detoo?“ Odpověděl mu krátký příval hvizdů. V následujícím okamžiku už nebylo třeba vysoce citlivých cenzorů. Na další minutu nebo dvě v chodbě převládlo mrtvé ticho. Pak bylo někde nahoře slyšet tlumené „skříp, skříp“, jako když kočka škrábe na dveře. Tento podivný zvuk vyvolaly těžké kročeje a přetahování nějaké techniky kdesi nahoře na palubě.

Jakmile se ozvaly další tlumené výbuchy, Threepio zabručel.

„Prolomili se dovnitř někde nad námi. Tentokrát už kapitán neunikne.“ Otočil se a pohlédl na Artoo Detoo. „Myslím, že bychom nejlépe…“

Zaúpění týraného kovu mu přerušilo řeč a oslepující jas zalil vzdálený konec chodby. Někde dole malý hlouček ozbrojených členů posádky, kteří tady před několika minutami proběhli, se utkal s útočníky.

Threepio odvrátil tvář a tudíž i své jemné fotoreceptory právě včas, aby se vyhnul úlomkům kovu, které letěly chodbou.

Na vzdáleném konci se ve stropě objevil otvor a z něho začaly na podlahu chodby odkapávat lesklé kovové tvary jako kuličky růžence. Oba roboti věděli, že žádný stroj nedokáže napodobit plynulost pohybů, s jakou se tyto tvary pohybovaly, aby zaujaly bojové postoje. Nový příchozí nebyly stroje, byli to lidé ve zbroji.

Jeden z nich se podíval na Treepio – ne, nikoli přímo na něho, jak si zpanikařený robot rychle uvědomil, ale kamsi mimo.

Postava pozvedla v obrněných rukách svou velikou pušku, ale už bylo pozdě. Paprsek prudkého světla ji zasáhl hlavu a poslal částečky zbroje, kostí a masa na všechny strany.

Polovina útočících císařských vojáků se zastavila a začala střílet do chodby – všichni mířili těsně kolem obou robotů. „Rychle, tudy,“ poručil Threepio, rozhodnutý uniknout pryč od císařských. Artoo Detoo se vydal za ním. Udělali jen pár kroků a spatřili před sebou formaci povstalecké posádky, střílející do chodby. V několika vteřinách chodba byla plná dýmu a křižujících se svazků energie. Červené, zelené a modré blesky se klikatily na lesklých částech stěn a podlahy a odrážely se na kovu jako drobné zášlehy. Do neladu zkázy pronikavě zaznívaly výkřiky raněných a umírajících lidských bytostí – velmi nerobotické zvuky, jak napadlo Threepio. Jeden paprsek dopadl nedaleko robotovy nohy a druhý zasáhl stěnu přímo za jeho zády a obnažil jiskřící obvody a svazky elektrického vedení. Energie dvojího zásahu vrhla Threepio do změti kabelů. Tucet různých napětí ho přimělo k pitvorným poskokům. Jeho kovovou nervovou soustavou probíhaly podivné pocity. Nepůsobili mu bolest, jenom zmatek. Sotva se pohnul a pokusil se o uvolnění, ozvala se další rána a zhroutily se nové nosné buňky. Bitva zuřila dál a hluk a umělé blesky kolem něho neustávaly. Chodba už byla plná kouře. Artoo Detoo přispěchal, aby příteli pomohl se uvolnit. Malý robot projevoval netečný nezájem k energetickému běsnění, naplňujícímu průchod. Jeho konstrukce byla tak nízká, že většina paprsků prolétala nad ním. „Pomoc,“ zaječel Threepio, náhle vyděšený novou zprávou z jeho vnitřního senzoru.