Střední Evropa

v dějinách často představovala místo národnostních třenic a velmocenských her. Nejinak tomu bylo i po roce 1839. Lze konstatovat, že štěstí a úspěch jedné země byl vždy vyvážen porážkou druhé. Když si zalitavská část Rakouska-Uherska vymohla vyrovnání a nastoupila do své zlaté éry, Polsko v té době fakticky neexistovalo, české země paběrkovaly na periférii monarchie a zrnka slovenské kultury se beznadějně utápěla v maďarském moři. Nový československý stát byl s nadšením přivítán Čechy, Slováky a později i Rusíny, vznikl však na úkor Německa, Rakouska a zvláště poníženého Maďarska, které se muselo na základě Trianonské smlouvy podělit o své původní území nejen s Československou republikou, ale i Rumunskem a jugoslávským královstvím. Obnovené Polsko v té době značně přesahovalo své dnešní hranice. Pomnichovské období přineslo radost hitlerovskému Německu a fašistickému Maďarsku (a krátkodobé potěšení i Polsku ze znovuzískaného Těšínska), opět to však bylo na úkor okleštěného Československa.