Tyto snímky často byly až přehnaně sentimentální, na druhou stranu napomáhaly fotografickému mapování země, přičemž zaznamenávaly nejen divokou přírodu, ale i běžnou polskou krajinu včetně zásahů člověka.
Zcela mimořádnou roli nejen v polské fotografii na počátku dvacátého století hrál dramatik, spisovatel, filozof a malíř Stanisław Ignacy Witkiewicz (Witkacy). Nedržel se jednoho tvůrčího směru, vytvářel jak ušlechtilé tisky, tak i snímky, které lze směle zařadit k avantgardě. Na přelomu století se úžeji zaměřil na portrétní fotografii. V této době vytvářel snímky rodiny (zejména svého otce), obyvatel Zakopaného a rovněž předznamenal svou budoucí tvorbu řadou autoportrétů. Zprvu šlo o tradičním způsobem komponované a svícené záběry, později se začal zabývat nejrůznějšími experimenty. Těsně před první světovou válkou začal s pomocí speciálně upraveného objektivu snímat „makrofotografické portréty“, což byly zvětšené detaily jednotlivých částí tváře fotografovaného.