obě tyto země si po celé 19. století udržely postavení skutečných fotografických velmocí.
Mezi tehdejšími slavnými portrétisty, kteří na tvářích zobrazených osob ukázali něco více než podobu a pochopili již do značné míry úlohu vhodného osvětlení, vynikli zejména Nadar (Gaspar Felix Tounachon,1820-1910), Etienne Carjat (1828-1906) a Julia Margaret Cameronová (1815-1879).
Objevem fotografického přístroje s několika objektivy, které umožňovaly zachytit na velkou desku vedle sebe postupně několik snímků o vizitkovém formátu, vytvořil Adolphe-Eugéne Disderi (1819-1890) podmínky k zachycování obrazu jedné osoby v různých pózách a přispěl zároveň ke značnému snížení ceny za snímek, což umožnilo aby se začali sbírat fotografie významnějších osob; to byl začátek uplatnění fotografie veřejnosti. Krajina jako námět měla pro první fotografy výhodu nepohyblivosti, na druhé straně však vyžadovala až do objevu suchých desek přesnou laboratoř pro přípravu citlivé vrstvy a vyvolávání. Přesto jsou hned od počátku známé krajinářské záběry ze značně odlehlých míst (např. egyptské pyramidy na záběrech Francise Frithe, fotografie Maxima du Campa z Egypta, Palestiny a Sýrie, snímky vrcholků velehor v Alpách od bratří Bissonů). Mezi specialisty na krajinu v
19. století vynikl také americký fotograf William Henry Jackson (1843-1942), který na svých cestách používal i komor na formát 50 x 60 cm. Za první reportážní snímek se všeobecně považuje záběr ze vztyčování sochy Bavarie v Mnichově roku 1850 os Aloise Locherera (1815-1862), který však musel být pro nedokonalost techniky naaranžován s citem pro skutečnost. Mezi další průkopníky reportážního pojetí patří fotografové tehdejších válek, například Roger Fenton a Mathew B. Brady. Nemenší význam měli někteří autoři záběrů pro stereoskopická kukátka, například Edward Anthony , kteří díky menšímu formátu svých komor mohli používat světelnější optiky byli tak schopni vytvořit první náznaky živých snímků. Největší možnosti se ovšem otevřely až uvedením fotografických přístrojů na film značky KODAK roku 1888, které ve své době byly přímo převratnou novinkou, jak pokud jde o jednoduchost obsluhy, tak i pro malou váhu a z toho vyplývající pohotovost. Jeden z prvních, kteří dokázali zachytit pomocí těchto přístrojů neobyčejně živé výjevy na ulicích s dosud nevídanou přesvědčivostí, byl známý americký fotograf Alfred Stieglitz. Předpoklady pro široké rozvinutí reportážní fotografie však závisely na možnostech reprodukce snímků tiskem, neboť velmi dlouho se pracně převáděly na různé druhy rytin, u nichž se napodobovala bohatost různých tónů šrafováním o odlišné hustotě čar. Dne 4.března 1880 vyšla v newyorském „Daily Graphic“ první polotónová reprodukce fotografie, avšak až o dvanáct let později přecházel „The illustrated London News“ z větší části na fotografické ilustrace a za další dva roky to byl „Daily Mirror“, který jako první ve světě byl ilustrován výhradně reprodukovanými fotografiemi.