Obrazy paradoxu ...

prohlížel si jej a aby uviděné vzápětí dekontextualizoval a vkládal do kontextů a rámců nových, byť pro film třeba cizorodých.
Zkušenost filmu k prohlížení dokáže film jako médium ze své podstaty samozřejmě pouze stimulovat nebo tematizovat, předvádět v estetickém modu “jakoby”[2], avšak právě takováto paradoxní stimulace může být v tomto ‘hostitelském’ médiu i způsobem jeho reflexe a symbolického překročení jeho hranic. Většinu Greenawayových filmů je tak možné nahlížet jako příklady důsledné komplikace recepčních východisek tradičního filmu. Greenawayův “film k prohlížení” svého diváka neosvobozuje, ale právě naopak: klade na něj stále se stupňující nároky. Je to film na způsob katalogu či encyklopedie, kterým je třeba na přeskáčku listovat a individuálně realizovat nepřeberné množství alternativních ‘příběhů’,