KUS DOZRÁVÁ

byčejně poslední den před generální zkouškou se roz­sype pytel neštěstí. V ansámblu vypukají epidemicky chřipky, angíny, zápaly plic, záněty pohrudnice, slepá střeva a jiné úrazy. „Sáhněte jakou mám horečku,“ chrčí hlavní představitel autorovi do ucha, jako když uniká z kohoutku pára. „Měl bych si jít lehnout – aspoň na týden,“ sípe, duse se kašlem a pohlížeje na autora vyčíta­výma, slzami zalitýma očima oběti vedené na porážku.

„Já neumím ani slovo,“ praví druhý. „Pane autore, řek­něte, ať odloží premiéru!“

„Já nemůžu mluvit,“ chraptí Klára. „Tady na jevišti tak děsně táhne. Pane autore, ať mne pustí k doktorovi, nebo nebudu moci premiéru hrát.“ A ke všemu ještě veselý bonvivant posílá lékařskou omluvenku: žaludeční křeče. Tak.

(Budiž po pravdě řečeno: herecká živnost je tvrdší než vojna; a chce-li se někdo z vás stát hercem, od čehož ho se sepjatýma rukama a pozdviženým hlasem varuji namístě jeho otce i matky, nu, ale chce-li tomu mermomocí, tedy ať dříve vyzkouší svou rezistenci, trpělivost, měchy, píšťaly a rejstříky, ať zkusí, jak se zapotí pod parukou a jak pod líčidlem, ať uváží, snese-li chodit nahý na mrazu nebo zabalen ve vatonech v parní lázni, dovede-li osm hodin stát, běhat, křičet, šeptat, jíst své obědy a večeře na kuse papíru, mít na nose mastix páchnoucí štěnicemi, být opékán reflek­tory a ofukován meluzínou z propadu, vidět asi tolik denního světla jako havíř, zamazat se o všechno, nač sáhne, mít smůlu v kartách, nesmět půl hodiny kýchnout, nosit triko propocené dvaceti předchůdci, šestkrát shazovat šaty ze své zapařené a zrovna dýmající nahoty, hrát se zá­nětem okostice, s angínou a třeba i s dýmějovým morem a snášet ještě mnoho jiných útrap, jež podstupuje herec, který hraje; kdežto herec, který nehraje, podstupuje muka stokrát horší.)

„Tak začínat, začínat,“ řičí necita režisér, a na jevišti se počne potácet několik sípajících postav, jež odříkávají posledním dechem jakýsi na smrt odporný text, jejž jim vnucuje nápověda. „Ale dámy, tohle nejde,“ křičí bez sebe režisér. „Ještě jednou zpátky! To není žádné tempo! A vy máte stát u dveří! Tak ještě jednou, vejde Katuše.“

Katuše vejde krokem umírající souchotinářky a zůstane stát.

„No tak, slečno, začněte,“ hartusí režisér.

Katuše cosi šelestí s očima upřenýma do neznáma.

„Ale slečno, vy máte přejít k oknu,“ běsní režisér. „Ještě jednou zpátky!“

Katuše se rozpláče a uteče z jeviště. „Co se jí stalo?“ děsí se přítomný autor. Režisér krčí rameny a syčí jako rozžhavené železo ve vodě. Autor se sebere a letí do di­vadelní kanceláře: že prý není možno, aby pozítří byla premiéra, že se to rozhodně musí odložit a podobně. (Každý autor je den před generální zkouškou toho názoru.) Když se – poněkud uklidněn – po půl hodině vrací, zuří na jevišti strašlivý konflikt mezi hlavním představitelem a nápovědou. Hlavní představitel tvrdí, že mu nápověda nedal jakousi narážku, což nápověda prudce popírá a na znamení protestu opustí budku. Nyní dostane vynadáno inspicient, jenž opět vynadá oponáři, načež kravál postupuje v bludišti divadelních chodeb, vytráceje se až někde v topírně. Zatím se podařilo přimět nápovědu, aby se vrátil do boudy roztrpčen tak, že nadále už jen šeptá. „Tak začneme,“ křičí režisér zlomeným hlasem a usedne, pevně odhodlán neplést se už do celé věci; neboť vězte, že po­slední akt nebyl ještě na jevišti přezkoušen.