Poslední desetiletí 19.století a první léta 20.století byla ve znamení PIKTORIALISMU- snímky vzniklé v tomto duchu se vyznačovaly narušením ostrosti, byly většinou zpracované technikou ušlechtilých tisků a hlavní důraz byl kladen na náladu, kdežto obsah byl považován za podružný.
Po první světové válce byl návrat k ostrosti fotografických obrazů již výraznější. Na počátku 20 let se v souhlase s „novou věcností“ zaměřovali fotografové na ostré zachycení podrobností předmětů a nacházení zajímavých uspořádání v oblasti střední skutečnosti. tyto tendence značně pomohli k návratu k cílevědomému využití specifiky fotografie. V Německu stál v popředí těchto snah Albert Renger Patzsch. V krajinářské fotografii spojil tento způsob přesného zobrazování podrobností s lyričtěji laděným pohledem na svět zejména Američan Edward Weston, který se zejména zajímal o oblasti neporušené lidskou rukou. Důležitým střediskem moderní fotografie se stal i slavný „Bauhaus“, kde se sice fotografií nevyučovalo, avšak mnozí z pedagogů v ní nacházely velké možnosti pro tvůrčí pokusy, jako například Laszlo Moholy – Nagy . Zdokonalení fotografické techniky (například uvedení přístrojů Leica roku 1924, Ermanox s objektivem Ernostar 1:2 roku 1924, Roflleiflex roku 1929) umožnilo těm nejschopnějším, kteří uměl v plném rozsahu využít nových zlepšení, fotografovat téměř vše, co člověk může vidět. Zároveň se vytvořili podmínky pro zrychlení práce, zejména pohotovou tvůrčí reakci na náhle objevený námět.