film jako obraz v galerii,

k jehož motivům a detailům se musíme opakovaně vracet a vždy přitom spřádat odlišnou síť vztahů, film jako v čase trvající obraz, který se paradoxně snaží svou časovost popřít, neboť po svém divákovi vyžaduje cyklický a rekurzivní recepční pohyb v ideálně simultánním, bezčasovém modu.
Je zřejmé, že požadovat po filmu, aby vykazoval vlastnosti malby, znamená křížit formy dvou ontologicky velice rozdílných médií. Může se zdát, že podobně jako kreslíři z Greenawayova celovečerního debutu Umělcova smlouva, jehož mřížkou vymezené vizuální pole postupně znečišťují stopy dění probíhajícího mimo rám jeho mřížky, je čas na překážku i Greenawayově primární snaze o spacializaci filmového obrazu. Ovšem zatímco domýšlivý a poněkud jednostranný kreslíř je slepý vůči křížícím se a transverzálním formám vidění a zobrazování, filmující malíř Greenaway tyto rozdílné časoprostorové formy různých médií systematicky nechává přímo v jádru svých obrazů kolidovat. Filmový obraz se tu rozkládá na jednotlivé vrstvy a vzápětí se konstituuje jako obraz obrazů v obraze[3], rámů v rámu či reprodukce v reprodukci.[4]