Zatímco obraz filmu

je založen na sledu nepatrných diferencí, čtyřiadvaceti “řezů” světelné skutečnosti za vteřinu, v malířství se při nesrovnatelně delší době ‘osvitu’ mezi světelnou skutečnost a vznikající obraz vkládá tělo a mysl prostředkujícího subjektu, jímž je celek obrazu následně infiltrován. Konfrontace malířského (kreslířského) a filmového obrazu je předmětem Umělcovy smlouvy. Kreslíř – pro diváka bezmála jediný zprostředkovatel hlediska v celém filmu – je tu bezděky vetkán do komplexní sítě vztahů, do struktury, na základě které je v závěru usvědčen, byť pro něj do samého konce filmu zůstane neproniknutelná, stejně jako souvislosti jednotlivých prvků na “jeho” kresbách.