Posléze se režisér vrací na své místo v hledišti, zestárlý o deset let, vysílený, mračný a nenáviděný všemi. „Tak začněte,“ povídá s odporem.
„Kláro, stalo se mi něco nečekaného,“ odříkává hrdina s hrdlem seškrceným.
„Co se ti přihodilo?“ šeptá Klára bezhlase.
Vyčerpaně, těžce, bez radosti vleče se generální zkouška. „Špatně,“ chroptí režisér. „Zpátky! Vy musíte přijít rych¬leji!“
Únava padá na herce, nohy jim brkají, hlas se lepí k hrdlu, paměť najednou selhává; což nikdy nebude konec?
„Špatně,“ urývá režisér. „Zpátky! Kryjete svého part¬nera!“
Teď už jen aby byl konec; hraje se zrovna se zaťatými zuby, text se rychle oddrkotává, režisér by chtěl ještě jednou zastavit, ale mávne bezmocně rukou a setře si stu¬dený pot. Konec.
Herci se beze slova vytratí z divadla skoro vrávorajíce pod úderem svěžího vzduchu tam venku; a pan autor běží domů s očima k zemi, nesa na svých bedrech únavu a skleslost všech. Zítra tedy je premiéra; dobrá, teď už je všecko jedno.
Ale vy všichni se přes to vše budete zas těšit na své příští generální zkoušky, vy autoři, i vy herci, režiséři i divadelní mistři i parukáři i oblékačky; je to dlouhý a chmurný den, těžký jako žernov a zlý; ale snad proto se budete na něj těšit, že je tak naprosto vyčerpávající.