"Ten taky. Asi ho to otrávilo, že konfiskujeme narkotika místo nich. Ale když na to sami nestačí..."

"Ne že konfiskujeme. Ty konfiskuješ."

"Jakobsson ovšem připouští, že Assarsson byl největší velkopřekupník v téhleté branži, na kterého se kdy u nás přišlo.

Ti dva Assarssonové museli vydělávat nepředstavitelné prachy."

"A co ten druhý chlápek? Ten cizinec?"

"Dělal jim kurýra. Je to Řek. A měl diplomatický pas. Sám je narkoman. Assarsson si myslí, že to prásknul on. Říká, že na narkomany nikdy není spolehnutí. Je moc nespokojenej. Asi proto, že se toho svýho kurýra včas nějak vhodně nezbavil."

Krátce se odmlčel.

"Ten Göransson z toho autobusu byl přece taky narkoman. Co když..."

Gunvald Larsson nedomluvil, ale Martinu Beckovi jeho nedořečená poznámka stačila.

Kollberg se piplal se seznamy, ale nerad je ukazoval. Stále víc si ujasňoval, s jakými pocity se asi Stenström tímto starým případem zabýval. Martin Beck měl pravdu, když prohlásil, že vyšetřování případu Tereza je nenapadnutelné. Jakýsi nevyléčitelný formalista ke spisu dokonce připojil odborný komentář, že "případ je v metodickém smyslu vlastně vyřešen a celé pátrání je školský případ dokonale provedeného policejního vyšetřování."

Z toho by tedy plynul závěr, že jde o perfektní zločin.

Vypracovat seznam mužů, kteří s Terezou Camaráo přišli do styku, nebylo snadné. Bylo až k nevíře, kolik lidí za těch šestnáct let, co od té doby uplynulo, stačilo umřít, emigrovat nebo si změnit jméno či onemocnět nevyléčitelnou chorobou a vyčkávat svůj konec v tom či onom ústavu. Někteří zase seděli ve vězení nebo v protialkoholní léčebně či v internaci. Nemálo jich prostě zmizelo, ať už se vydali na moře nebo jinam. Další se dávno odstěhovali do vzdálených končin země, vytvořili si jiný způsob života a po rychlém přešetření mohli být ze seznamu vyškrtnuti.