Zatímco Umělcova smlouva

tematizuje dispozitiv kreslíře a je pro diváka strukturována kolem centrálního, epistemologicky slepého hlediska, film Zet a dvě nuly, jenž je v narativní struktuře i kompozici svých obrazů přísně symetrický, představuje naopak vyprávění téměř bez hlediska (bez centrálního subjektu) a jeho tématem je dispozitiv vědy a filmu. To nejlépe ukazuje závěrečný ‘obraz’ snímku, ve kterém dvě hlavní mužské postavy – zoologové – uskutečňují prostřednictvím časosběrného snímání dokumentaci rozkladu vlastních těl. Namísto centrálního subjektu (kreslíře, filmaře, postavy, diváka) nastupuje v tomto pseudoevolučním závěru aparát jakožto soběstačný mechanismus (extenze Darwinovy vývojové řady, kterou zoologové vlastními těly prozatímně uzavírají), který již nepotřebuje ke svému pokračování člověka. Čas postavy – subjektu (v Greenawayových raných filmech obecně redukovaný na minimum), biologický čas těla (tematizovaný naopak velmi často) a vizionářský čas stroje (vědeckého mozku) vstupují v jednom obraze do vzájemného paradoxního vztahu.