Vedle intermediality,

která transformuje časoprostor prezentace, tedy samotné médium filmového obrazu, kde se vrství jednotlivé rámy obrazů v obraze, můžeme hru s časem a jeho spacializaci rovněž vnímat na postupech paradoxního uspořádávání a zcizování časoprostoru ‘druhého řádu’, tedy diegeze. Ve většině Greenawayových narativních filmů je diegetický prostor prostupován či křižován předem danými, s diegezí více či méně spjatými principy strukturace: abecedou, čísly, pravidly, kontrakty (počítáním do sta, které autonomně doprovází a zároveň jaksi ‘nestranně’ odměřuje naraci ve filmu Topení po číslech; dvanácti kresbami a dvěma smluvními akty v Umělcově smlouvě; osmi stupni Darwinovy evoluční řady v Zet a dvě nuly; dvaadevadesáti osudy ve filmu Fallech; dvaadevadesáti mapami v Procházce po H, reinkarnaci ornitologa; sto jedenácti vertikálními kompozicemi v Přepracování vertikálních charakteristik). Prostřednictvím těchto v diegetickém prostoru i v prostoru samotného obrazu zviditelněných a zdůrazněných strukturních švů a souřadnic jako by mohl být filmový obraz u Greenawaye vždy předem rozprostřen, dán ve svém rozvržení a celku (informativní hodnota intervalů mezi jednotlivými čísly od jedné do sta ve snímku Topení po číslech se blíží nule – celou tuto systematickou řadu lze mentálně naráz uchopit a rozvinout nebo svinout).