Ve všech těchto

případech může interval ‘vystupovat’ jakožto implicitní (neviditelné) těžiště časovosti, diference a pro film paradoxně – děje. Leitmotivické sousedství bílé a černé v Zet a dvě nuly (korespondující s leitmotivem zebry coby “posledním zvířetem v abecedě”) nejenže připomíná střídání světla a tmy, které je podstatou filmu, ale rovněž může ‘osvětlit’ způsob, jakým Greenaway strukturuje a propojuje své obrazy a naraci.
K redukci času na prostor dochází při recepci Greenawayových filmových obrazů často možná právě proto, že zde fatální důležitosti nabývá cosi, co není ‘na’ obraze, ale pod ním, co tento obraz možná vytváří a co je.jím současně maskováno (neproniknutelná konspirace ve Fallech či v Umělcově smlouvě, skryté mechanismy ZOO v Zet a dvě nuly). Greenawayovy obrazy v protikladu k ideálu nevinné a neviditelné reprezentace mívají simulakrální povahu. Zahrnují a paradoxně ‘zviditelňují’ i tmu, jež se rozprostírá kolem nich, za jejich rámem (v doslovném smyslu: interval mezi jednotlivými políčky na filmovém pásu, přeneseně: nepřetržitě autoreflexivní povaha konstruované diegeze, tedy zviditelňování a tematizace jejích arbitrárně vymezených hranic – poslední písmeno abecedy, poslední článek Darwinovy řady…)