Prvkům v Greenawayových

obrazech často vládne statická symetrie a frontálnost, jistou obrazovou, tedy nedynamizující povahu mají i odpsychologizované konverzace postav. Vizuální exces, zdvojovaný prvkem hudebním, stejně jako zátiší rozmístěná v prostoru obrazu jako jeho extenze či kondenzace, méně však jako součást diegeze přispívají ke zmrazení a plošnému, ‘malířskému’ rozptýlení času diegetického i filmového. Čas v Greenawayových filmech téměř neexistuje jakožto psychologický rozměr postav. Zřídkakdy se tu individualizuje a intencionalizuje, čímž pro diváka povětšinou nebývá emocionálně zatížen, aby mohl filmovým obrazům udávat jednotný směr. Důležitější než identita jednotlivých postav se zdá být jejich místo v kompozici, v systému, v zobrazeném vizualizovaném diskurzu nebo v informačním katalogu (na článek nekonečného katalogu a výčet dílčích informací jsou tak nejnápadněji redukovány postavy Greenawayova snímku Fallové).