Greenawaye

nezajímá zobrazování ‘nitra’ postav v čase, ale naopak jejich okamžitý vnějšek: 1) jejich těla jako součást kompozice, viditelných i ‘neviditelných’ struktur obrazu; 2) bezejmenné tělo jako čistá matérie a tělesnost (nahota) jako zátiší, jež zcela nepatří ani herci, ani postavě a vytváří tedy v obraze další paradoxní bod, ve kterém se čas pro diváka rozbíhá do dvou divergentních směrů.Heterogennost Greenawayových filmových obrazů je obtížné chronologicky seřadit, svázat senzomotorickou schémou klasického filmu. Představují nesjednotitelný a do značné míry neredukovatelný exces, přebytek, pod jehož tíhou bere za své homogenní teleologický celek narace. Namísto uzavřenosti a završenosti organického celku je Greenawayově pojetí bližší model mapy, neboť mapa vždy symbolicky zobrazuje nejen jednotlivé cesty, ale zejména jejich síť, uzly a možné spojnice.