Pro recepci

Greenawayových filmů jako by bylo příznačné realizovat (aktualizovat) vybranou trasu na mapě a zároveň ji druhým, nepatřičným vertikálním pohybem oddalování deteritorializovat. Názorně to předvádí závěr filmu Dítě z Mâconu, kde se časoprostorové souřadnice obrazu spolu s celkovým dispozitivem pro diváka dramaticky přeskupí s každým poodstoupením vzdalující se kamery: jednotlivé řady obecenstva postupně vstávají a klaní se obecenstvu za obrazem, ad infinitum. Filmový obraz jako text, který může ustavičně měnit svůj kontext a zároveň rozptylovat, odsouvat nebo falšovat stopy svého ‘vzniku’, tu lze z nabízejícího se kognitivního hlediska přirovnat k jednotícímu modelu konspirační mapy, do jejíž síťovité struktury se nakonec zaplétají nejen postavy se svými příběhy, ale i tradiční filmový divák.