eni to vtip, ale recenze na Pana prstenu z polska(snad) 70. let...

Jde o další útok proti socialistickému zřízení. Říše zla, z níž se valí popel a dým, je průhledně umístěna na východě, obrazem dělnické třídy, která jednotně v potu tváře buduje těžký průmysl, mají být odporní a zlí skřeti. Samozřejmě že zpovykaný synáček z buržujské rodiny nemůže vidět na těžké práci nic krásného a povznášejícího. Obyvatelé západu -zemí oplývajících mlékem a strdím -, elfové (neboli aristokracie), lidé (buržoazie) a hobiti (statkáři) žijí naopak v blahobytu (aniž je vysvětleno, odkud jej získávají) a jediné, co je trápí, je hrozba z východu. Síly dobra zde přestavuje sbírka představitelů těchto reakčních kruhů, jejichž ruce se nikdy nedotkly pořádné práce. Jejich vůdcem je Gandalf, šiřitel zpátečnické ideologie, s jejiíž pomocí udržuje obyvatelstvo v nevědomosti a strachu před pokrokem. (...) Není pak divu, že Saruman, zastánce utlačovaných a šiřitel pokroku, je prohlášen za zrádce a jeho sídlo je zničeno bojůvkou fanatických zpátečníků. Když pak šíří socialismus v Kraji, je chycen a bez soudu potrestán hobity, podporovanými a placenými kapitalistickou mocností Gondorem. (...) Ale socialismus se naštěstí nedá zničit hozením jakékoli své relikvie, i té nejposvátnější, do ohně. Drž se Mordore, obklíčený nepřátelskými reakčními sousedy! *

Romeo a Julie

Tím chci říct, že přes počáteční pochybnosti se mi tento reinkarnační experiment velmi zalíbil a pokud se v našich kinech objeví dejme tomu Macbeth, rád ho zkusím, tím spíše, pokud v něm budou soudobí herci. Na druhou stranu je fakt, že jsem málo zběhlý v Shakespearovi divadelním i filmovém, ovšem věřím, že i po shlédnutí tří tuctů takovýchto snímků bych stále považoval Luhrmannův film za kvalitní a výjimečný.

Romeo + Juliet; USA 1996, 120 min.; Režie: Buz Luhrmann; Scénář: William Shakespeare (hra), Buz Luhrmann, Graig Pearce; Kamera: Donald McAlpine; Hudba: Nellee Hooper, Gary S. Scott, Marius De Vries, Craig Armstrong; Hrají: Leonardo DiCaprio (Romeo), John Leguizamo (Tybalt), Claire Danesová (Juliet), Jamie Kennedy (Sampson), Dash Mihok (Benvolio), Harold Perrineau Jr. (Mercucio).

Výrazný kus práce

odvedli tvůrci také na vizuální stránce filmu. Občas se na plátně odehrávají přímo barevné orgie doprovázené latinskoamerickými nebo punkovými melodiemi, po nějakém čase vám ale jejich kombinace s jambickými pentametry přijde jako velmi organická a nerušící. Ostatně zatímco se umné verše z paměti vytratí velmi záhy, neobvykle dynamicky natočené souboje, stejně jako hýřivá krása oslavy u Capuletů se řadí k podívaným, na něž se nezapomíná.

Na druhé straně je ovšem nutno přiznat, že nemalá část z výše uvedených kladů byla Luhrmannově snímku vytýkána. Především samozřejmě znalci Shakespearova díla, jimž se tato netradiční verze zdála příliš křiklavá a násilně moderní. Otázka po hranici, kam až může tvůrce beztrestně zajít ve snaze o přiblížení klasika dnešní generaci, je nepochybně zajímavá a stále nevyřešená. Odhlédneme-li ovšem od porovnávání s odkazovaným dílem, zbyde nám originální a svébytný film, jehož atraktivita je samozřejmě úměrně větší pro ty, kteří do divadla příliš nechodí a dílo Mistrovo neznají. Tedy pro lidi, proč to nepřiznat, jako jsem já.

Romeo a Julie

Jeden z důvodů, proč při míchání nevybuchly vzájemně dost nesnášenlivé ingredience Luhrmannovi do obličeje, představují kvalitní herci v hlavních rolích. Leonardo Di Caprio, tehdy ještě známý jen jako talentovaný mladík, ztvárnil svého romantického hrdinu s obrovským nasazením a strhující přesvědčivostí. Podobná jiskra vyzařuje i z půvabné Claire Danesové, jejíž Julie by se mohla stát předmětem láskyplného zbožňování stejně dobře dnes jako před 400 lety. Zejména při jejich výstupech ustupuje nezvyklá divadelnost filmu do pozadí a vy jste nenávratně vtaženi do děje.

Romeo a Julie

Tragický příběh dvou milenců sice přesně zachovává nejrůznější detaily Shakespearovy hry, včetně jeho veršů, ovšem děj je přenesen do moderního města 20.století. Místo honosných renesančních kostýmů nastoupily havajské košile, místo koní rychlá auta, meče byly nahrazeny pistolemi a komentář obstarává televizní reportérka. Herci mluví s americkým přízvukem, Romeo se veršovaně zpovídá ze své vnitřní rozháranosti u kulečníku v herně nazvané pietně Globe. Výsledek je dost svérázný, pro mnohé Shakespearovy milovníky jednoznačně urážlivý, ale také překvapivě působivý.