Romeo a Julie

Vítejte v krásném městě Verona Beach, v němž nesmiřitelně soupeří dva mocné rody - Montekové a Kapuleti... jasně, kdo by to neznal, klasiku z nejklasikovatějších. Mnohokrát zpracovanou i citovanou, ať už ve velmi věrné podobě nebo naopak v neobvyklém pojetí (West Side Story). Mezi tímto množstvím ovšem dílo Buze Luhrmanna vyniká už minimálně pro originalitu, s níž se chopil klasického námětu.

Držel svoji pistol napřaženou a opatrně postupoval a upíral do podezřelého prostoru zrak.

V prostoru se krčila malá, třesoucí se postava v bílém oděvu a třeštila na něho oči. Uvědomil si, že stojí před mladou ženou a že její popis odpovídá osobě, na které má Temný pán největší zájem. Voják se usmál pod svou celohlavovou přilbou. Bylo to pro něho šťastné shledání. Dostane odměnu.

Ve své přilbě otočil trochu hlavu k maličkému mikrofonu.

„Našel jsem ji,“ sdělil těm, kteří byli za ním. „Připravte se na…“ Nikdy nedokončil větu, právě tak jako se nikdy nedočkal vytoužené odměny. Jakmile odvrátil pozornost od dívky ke svému komunikátoru, přestala se s udivující rychlostí třást. Objevila se energetická pistole, kterou dosud skrývala za zády a dívka vyrazila z úkrytu.

Voják, který měl tu smůlu, že ji viděl první, padl na zem hlavu proměněnou ve změť rozdrcených kostí a kovu. Stejný osud potkal muže, který za ním přispěchal jako druhý. Pak se dívčina boku dotkl jasně zelený paprsek energetického pole.

Okamžitě upadla na podlahu. Pistoli stále ještě svírala ve své malé dlani.

Postavy v kovové zbroji se shromáždily kolem ní. Muž se znaky poddůstojníka na paži ji obrátil na záda. Zkušeným zrakem se zadíval na paralyzovanou postavu.

„Bude v pořádku,“ řekl konečně, když vzhlédl na své podřízené. „Zavolejte lorda Vadera.“

Strnulý Threepio se díval úzkým průzorem záchranného člunu, jak je začíná pohlcovat žhavé žluté oko Tatooinu. Uvědomoval si, že kdesi za nimi se propadají do nekonečna zmrzačená loď a císařský křižník.

Byl spokojený. Pokud přistanou nedaleko civilizovaného města, bude hledat elegantní zaměstnání v příjemné božíhodové atmosféře, jak lépe odpovídá jeho postavení a výcviku.

Posledních pár měsíců přineslo příliš mnoho vzrušení a nepředvídatelností, než stroj dokáže snést.

Zdálo se ale, že Artoo Detoo zachází s řídícím panelem záchranné lodi jaksi zkusmo, takže vyhlídky byly na vše možné, ne však na hladké přistání. Threepio starostlivě pohlížel na svého podsaditého společníka. „Určitě umíš tuhle věc pilotovat?“ Artoo Detoo odpověděl jakýmsi nerozluštitelným hvizdotem, který nikterak nerozptýlil zkormoucený stav robotovi mysli.

Vader nebyl spokojen. Přestože tělo znehybnělo s příšernou a nepochybnou konečností, dál tiskl ruku, až se ozvalo děsivý zvuk praskání kosti, podobný cvakání psích pazourů po plastiku. Konečně Vader odhodil se znechuceným zafuněním až na protější stěnu tělo mrtvého muže připomínající loutku. Několik císařských vojáků muselo v poslední chvíli uhnout, aby je tato hrozná střela nezasáhla.

Obrovité těleso se neočekávaně otočilo a císařští důstojníci strnuli, když na ně Vader upřel svůj zlověstný zrak. „Začněte tuhle loď trhat kus po kusu, díl po dílu, dokud ty pásky nenajdete. Pokud jsou tu cestující, chci je živé.“ Chvilku čekal a pak dodal: „Rychle!“

Důstojníci a vojáci div o sebe nezakopávali, jak odsud spěchali nejen proto, aby splnili Vaderovy rozkazy, ale prostě aby byli pryč od jeho zlověstné přítomnosti.

Artoo Detoo se konečně zastavil v prázdné chodbě, kde nebylo stopy po kouři a známkách bitvy. Ustaraný, zmatený Threepio přispěchal za ním.

„Táhneš nás přes polovinu lodi… kvůli čemu?“ Umlkl a nevěřícně hleděl na podsaditého robota, který pozvedl jednu ze svých klepetovitých končetin a uchopil pečeť na poklopu záchranného člunu. Okamžitě se rozsvítilo varovné červené světlo a chodbou zaznělo hluboké houkání.

Threepio se divoce rozhlédl kolem sebe, ale chodba byla i nadále prázdná. Když se podíval zpátky, Artoo Detoo se už hrnul do stísněného prostoru člunu. Byl právě tak velký, aby pojmul několik lidí, ale nebyl uzpůsoben na to, aby poskytl útulek mechanikům. Artoo Detoo měl zřejmě potíže, aby se do toho nepatrného prostoru dostal.

„Hej,“ zavolal užaslý Threepio naléhavě, „sem nemáš přístup! Je to vyhraženo jenom pro lidi. Nezbývá nám nic jiného, než přesvědčit císařské, že nás povstalci nepřeprogramovali a že máme příliš velkou cenu na to, aby nás zničili, ale když tě někdo uvidí, nezbude nám žádná šance. Vylez ven.“

Artoo Detoo se nějak podařilo vtisknout své tělo před miniaturní kontrolní panel. Poněkud své tělo naklonil a vyslal ke svému nerozhodnému společníkovi proud hlasitých hvizdů a pípnutí.

Threepio naslouchal. Nedokázal mrkat, ale uměl vyvolat dojem, že to dělá. „Poslání… jaké poslání? O čem to mluvíš? Vypadá to, že nemáš v mozku už žádný logický terminál. Ne, už žádné dobrodružství. Zkusím to s císařskými – a za tebou nepůjdu.“ Jednotka Artoo Detoo odpověděla hněvivým elektronickým zabzučením.

„Mě nebudeš nadávat, že jsem bláznivý filozof,“ odsekl Threepio, „ty jeden váhově předimenzovaný a informačně nezálohovaný sude vazelíny!“

Threepio snoval další vylepšení této charakteristiky, když ho exploze odmrštila na protější stěnu chodby. Z úzkého bočního výstupu vyletěl prach a úlomky kovu a následovala série výbuchů. Z obnažené vnitřní zdi hladově vyskakovaly plameny a odrážely se od plátů vyleštěného povrchu Threepio.

Štíhlý robot zašeptal cosi elektronického, co odpovídá odevzdání duše neznámému, a hupnul do záchranného člunu. „Budu toho litovat,“ zašeptal už slyšitelněji, zatímco Artoo Detoo aktivoval za jeho zády bezpečnostní dveře. Menší robot zapnul sérii spínačů, zaklapl kryt a stiskl v určitém pořadí tři tlačítka. Záchranný člun opustil s burácením výmetných náloží zmrzačenou loď.

Kapitánovi císařského křižníku se značně ulevilo, když se z komunikátoru dozvěděl, že na povstalecké lodi byla vyčištěna poslední hnízda odporu. S potěšením poslouchal hlášení, co se děje na zajatém plavidle, když mu zavolal jeden z jeho velících dělových důstojníků. Kapitán se přepojil na jeho stanoviště a v kulaté obrazovce spatřil maličký bod, který odpadával kamsi dolu k drsnému světu, který byl pod nimi.

„Vyletěl další člun, pane. Instrukce?“ Důstojníkova ruka visela nad baterií komputerizované energie. Spoléhaje na svoji palebnou sílu a na to, že vše má pod svou naprostou kontrolou, kapitán nečekaně pohlédl na přístroje monitorující záchranný člun. Nebylo na nich nic vidět.

„Nestřílejte, poručíku Hijo. Podle přístrojů na palubě není nic živého. Výpustný mechanismus člunu se zkratoval nebo dostal špatné instrukce. Nemrhejte energií.“ Odvrátil se a s uspokojením poslouchal hlášení o zajatcích a materiálu zabaveném na povstalecké lodi.

Záře explodujících panelů a vybuchujících obvodů se divoce odrážela na zbroji člena přepadového oddílu, který první pronikl do chodby. Už se chtěl otočit a zavolat na ostatní, aby ho následovali, když si všiml, že po straně se něco pohnulo. Zdálo se, že se někdo krčí v malém temném výklenku.

„Myslím, že se tu něco taví. Uvolni mi levou nohu – něco se stalo poblíž mého pánevního servomotoru.“ Jak bylo pro něho typické, náhle změnil tón z prosebného na rozkazovací.

„Všechno jsi zavinil ty!“ rozkřikl se hněvivě. „Měl jsem být chytřejší, místo aby důvěřoval logice redukovaného termokapsulárního domácího asistoru. Nechápu, proč jsi trval na tom, abychom opustili naše přidělená stanoviště a vydali se do téhle pitomé chodby. Ne že by na tom teď záleželo. Celá loď musí být…“ Artoo Detoo ho přerušil v půlce slova svým vlastním hněvivým zapípáním a zabzučením, ale nepřestával pečlivě prořezávat a rozmotávat vysokonapěťové kabely.

„Takže takhle?“ odpověděl mu posměšně Threepio. „Ty taky, ty jeden mrňavý…“

Mimořádně zuřivý výbuch otřásl chodbou a mrštil jím stranou.

Vzduch se zaplnil dusivým oblakem karbonizovaných komponentů a už nic nebylo vidět.

Dva metry vysoký. Dvounožec. Rozevlátý černý plášť splývající podél postavy. Tvář na věky zakrytá černou dýchací maskou, sice děsivou, ale funkční – Temný pán ze Sithu byl děsivý, hrůzný zjev, ubírající se chodbami povstalecké lodi.

Strach šel ve stopách všech Temných pánů. Právě tohoto však obklopoval oblak zla tak pronikavý a hrozivý, že i otrlí císařští vojáci ustupovali dozadu a nervózně si mezi sebou vyměňovali poznámky. I členové povstalecké posádky, vždycky neústupní, ustávali v odporu a zcela zlomeni prchali při pouhém pohledu na černé brnění – ono brnění, které svou černí zdaleka nedosahovalo temnosti myšlenek, jež obsahoval duch bytosti, která v něm prodlévala.

Tuto mysl nyní ovládal jeden cíl, jedna myšlenka, jedna posedlost. Spalovala mysl Darth Vadera, který teď vcházel do další chodby dobytého křižníku. Trupem sice ještě dál duněl hluk boje, avšak dým už řídnul. Bitva se chýlila ke konci.

Jeden robot bez úhony snesl blízkost procházejícího Temného pána. Threepio se konečně vymotal z posledních kabelů., které ho zadržovaly. Někde za ním císařští vojáci likvidovali poslední zbytky odporu povstalců. Slyšel lidské výkřiky.

Threepio pohlédl dolů a neviděl nic než poničenou podlahu.

Rozhlédl se kolem sebe a v hlase měl starosti. „Kde jsi, Artoo Detoo?“ Zdálo se, že kouře poněkud ubývalo. Threepio nahlédl do chodby.

Ano, Artoo Detoo byl na jejím konci. Ale nedíval se směrem, odkud volal Threepio. Malý robot místo toho ustrnul v postoji jakéhosi očekávání. Nad ním se skláněla lidská postava.

Dokonce i pro elektronické fotoreceptory Threepio bylo obtížné proniknout oblaky štiplavého kouře. Byla malá, štíhlá, a jak Threepio usuzoval podle lidských estetických standardů, byla obdařena uklidňující krásou. Zdálo se, že svoji ruku přibližuje k trupu Artoo Detoo.

Dým opět zhoustl a Threepio k nim vykročil. Ale když se dostal na konec chodby, nalezl tam už jenom čekajícího Artoo Detoo.

Znejistělý Threepio se díval kolem dokola. Roboti byli občas obětí elektronických halucinací – ale proč by měl mít vidinu lidské postavy?

Rozhodil ruce… Konec konců, proč ne, zvlášť s ohledem na matoucí okolnosti posledních hodin a také na dávku elektrického proudu, kterou před chvilkou dostal. Neudivilo by ho, kdyby se některé z jeho vnitřních obvodů poškodily.

„Kde jsi?“ zeptal se Threepio konečně. „Nejspíš ses schovával.“ Rozhodl se, že se o lidské postavě nezmíní. Kdyby to byla halucinace, nechtěl poskytnout Artoo Detoo satisfakci tím, že by dal najevo, jak zle byly jeho logické obvody zasaženy nedávnými událostmi.

„Znovu se tudy vrátí,“ pokračoval a kývl směrem do chodby, aniž by dal malému automatu šanci na odpověď, „budou hledat zbylé lidi. Co teď uděláme? Nebudou nám věřit ani slovo, že neznáme nic, co by pro ně mělo cenu. Byli jsme příliš dlouho ve vlastnictví povstalců. Pošlou nás na Kessel do dolů na koření a nebo nás rozeberou na náhradní součástky pro potřebnější roboty. Pokud nás rovnou neodstřelí na místě, protože si budou myslet, že jsme naprogramované pasti. Pokud mi…“ Ale Artoo Detoo se náhle otočil a spěchal chodbou pryč.

„Počkej, kam jdeš? Copak si mě neposlouchal?“ spílaje v několika jazycích, z nichž některé byly čistě programovací, Threepio svižně pospíchal za svým přítelem. Tyhle jednotky typu Artoo Detoo, napadlo ho, dovedou sami sebe zkratovat, kdykoli to potřebují.

Chodba před velitelským stanovištěm galaktického křižníku byla plná zasmušilých zajatců, shromážděných císařskými vojáky.

Někteří tu leželi ranění, jiní umírali. Císařští oddělili důstojníky od vojínů. Důstojníci v malé skupince si udržovali bojové vzezření a výhrůžně hleděli na mlčenlivou skupinu ozbrojenců, kteří je hlídali. Jako na povel – císařští vojáci stejně jako povstalci – ztichli, jakmile se zpoza rohu objevila mohutná postava v kápi. Dva z doposud nejstatečnějších a nejvzpurnějších povstaleckých důstojníků se roztřásli. Mohutná postava se zastavila před jedním z nich a beze slova k němu vztáhla ruku. Obrovitá ruka stiskla tomuto člověku krk a zvedla ho z podlahy. Povstalecký důstojník vypoulil oči, ale zůstal zticha.

Z velitelského stanoviště vyběhl císařský důstojník a prudce vrtěl hlavou, na níž měl přilbu poznamenanou čerstvými šrámy v místech, kde ho zasáhly energetické paprsky. „Nic, pane. Dočista vymazali i obnovovací informační obvody.“

Darth Vader vzal zprávu na vědomí sotva postřehnutelným pokývnutím. Obrátil neproniknutelnou masku k mučenému důstojníkovi. Prsty kryté kovem ztuhly. Zajatec marně vztahoval ruce v naději, že povolí.

„Kde jsou data, která jste získali?“ zaburácel výhružně Vader.

„Co jste udělali s informačními pásky?“

„Nezískali… jsme… žádnou informaci,“ zasípal přidušený důstojník, sotva popadaje dechu. Odkudsi z hlubin své bytosti se mu podařilo získat sílu k odporu. „Toto je… diplomatická loď. Copak jste neviděli… naši poznávací značku? My jsme… na diplomatické misi…“

„Do nicoty s vaším posláním!“ zaburácel Vader. „Kde jsou ty pásky?“ Silněji stiskl. Byla to hrozba.

Důstojník konečně odpověděl sotva slyšitelným přerývaným šepotem: „Ví to jenom… velitel.“

„Na této lodi je znak systému Alderaan,“ zavrčel Vader a přiblížil k němu svoji přízračnou masku. „Je na palubě někdo z královské rodiny? Koho vezete?“

Ještě více stiskl své silné prsty a důstojník sebou zmítal čím dál zoufaleji. Zasípěl svá poslední slova, ale nebylo jim rozumět.

Po posledním útoku

se začalo ozývat táhlé hluboké dunění, které ani ten nejsilnější výbuch nestačil přehlušit. Pak bez jakéhokoli důvodu toto hluboké dunění ustalo a v pusté chodbě pak nebylo slyšet nic, než suchý praskot zkratovaných spínačů a prskání zmírajících obvodů. Pak se začaly ozývat další výbuchy, ale zněly už z větší vzdálenosti od chodby.

Threepio otočil svou oválnou, téměř lidskou hlavu na stranu.

Jeho kovové uši pozorně naslouchaly. Nepotřeboval napodobovat lidský postoj – naslouchající senzory jimiž byl Threepio vybaven působily ve všech směrech stejně – ale štíhlý robot byl tak naprogramován, aby co nejlépe zapadal do lidské společnosti. Toto naprogramování zahrnovalo i nápodobu lidské mimiky.

„Slyšel jsi to?“ položil řečnickou otázku svému trpělivému společníkovi. Měl na mysli onen dunivý zvuk. „Vypnuli hlavní reaktor a motory.“ V hlase měl právě tolik nedůvěry a starostí, jako kterýkoli člověk. Kovovou dlaní si třel šedavou skvrnu na boku, kde padající zlomené žebro trupu lodi poškodilo jeho bronzovou barvu. Threepio byl stroj značně marnivý a podobné věci ho trápily. „Šílenství! je to šílenství!“ pomalu zavrtěl hlavou.

„Tentokrát nás to určitě zničí.“

Artoo Detoo na to nic neřekl. Svůj soudkovitý trup naklonil vzad, jeho silné nohy se vzepřely o podlahu. Metr vysoký robot se pohroužil do zkoumání stropu nad sebou. I přes to, že neměl hlavu, kterou by naklonil v gestu naslouchání jako jeho přítel, bylo to z jeho postoje jasné. Z jeho reproduktoru se ozvala série krátkých písknutí a bziknutí. I citlivé lidské ucho by to považovalo za pouhé poruchy. Pro Threepio to byla zřetelně formulovaná slova, tak zřetelná jako kdyby byli přímo propojeni.

„Ano, předpokládám, že motor museli zastavit,“ připustil Threepio, „ale co teď budeme dělat? Nemůžeme sestoupit do atmosféry, protože náš hlavní stabilizátor je zničený. Nemohu věřit, že se jednoduše vzdáme.“

Na jednou se objevila malá skupina ozbrojených lidí, zbraně připravené. Jejich tváře byly poznamenané únavou stejně jako jejich uniformy a obklopovala je zvláštní aura lidí připravených zemřít.

Threepio se za nimi tiše díval, jak mizí za vzdáleným ohybem chodby, a pak opět pohlédl na Artoo Detoo. Menší robot se stále ještě nakláněl a naslouchal. Také Threepio se podíval nahoru protože věděl, že Artoo Detoo přece jen má lepší naslouchací receptory než on.

„Co je to, Artoo Detoo?“ Odpověděl mu krátký příval hvizdů. V následujícím okamžiku už nebylo třeba vysoce citlivých cenzorů. Na další minutu nebo dvě v chodbě převládlo mrtvé ticho. Pak bylo někde nahoře slyšet tlumené „skříp, skříp“, jako když kočka škrábe na dveře. Tento podivný zvuk vyvolaly těžké kročeje a přetahování nějaké techniky kdesi nahoře na palubě.

Jakmile se ozvaly další tlumené výbuchy, Threepio zabručel.

„Prolomili se dovnitř někde nad námi. Tentokrát už kapitán neunikne.“ Otočil se a pohlédl na Artoo Detoo. „Myslím, že bychom nejlépe…“

Zaúpění týraného kovu mu přerušilo řeč a oslepující jas zalil vzdálený konec chodby. Někde dole malý hlouček ozbrojených členů posádky, kteří tady před několika minutami proběhli, se utkal s útočníky.

Threepio odvrátil tvář a tudíž i své jemné fotoreceptory právě včas, aby se vyhnul úlomkům kovu, které letěly chodbou.

Na vzdáleném konci se ve stropě objevil otvor a z něho začaly na podlahu chodby odkapávat lesklé kovové tvary jako kuličky růžence. Oba roboti věděli, že žádný stroj nedokáže napodobit plynulost pohybů, s jakou se tyto tvary pohybovaly, aby zaujaly bojové postoje. Nový příchozí nebyly stroje, byli to lidé ve zbroji.

Jeden z nich se podíval na Treepio – ne, nikoli přímo na něho, jak si zpanikařený robot rychle uvědomil, ale kamsi mimo.

Postava pozvedla v obrněných rukách svou velikou pušku, ale už bylo pozdě. Paprsek prudkého světla ji zasáhl hlavu a poslal částečky zbroje, kostí a masa na všechny strany.

Polovina útočících císařských vojáků se zastavila a začala střílet do chodby – všichni mířili těsně kolem obou robotů. „Rychle, tudy,“ poručil Threepio, rozhodnutý uniknout pryč od císařských. Artoo Detoo se vydal za ním. Udělali jen pár kroků a spatřili před sebou formaci povstalecké posádky, střílející do chodby. V několika vteřinách chodba byla plná dýmu a křižujících se svazků energie. Červené, zelené a modré blesky se klikatily na lesklých částech stěn a podlahy a odrážely se na kovu jako drobné zášlehy. Do neladu zkázy pronikavě zaznívaly výkřiky raněných a umírajících lidských bytostí – velmi nerobotické zvuky, jak napadlo Threepio. Jeden paprsek dopadl nedaleko robotovy nohy a druhý zasáhl stěnu přímo za jeho zády a obnažil jiskřící obvody a svazky elektrického vedení. Energie dvojího zásahu vrhla Threepio do změti kabelů. Tucet různých napětí ho přimělo k pitvorným poskokům. Jeho kovovou nervovou soustavou probíhaly podivné pocity. Nepůsobili mu bolest, jenom zmatek. Sotva se pohnul a pokusil se o uvolnění, ozvala se další rána a zhroutily se nové nosné buňky. Bitva zuřila dál a hluk a umělé blesky kolem něho neustávaly. Chodba už byla plná kouře. Artoo Detoo přispěchal, aby příteli pomohl se uvolnit. Malý robot projevoval netečný nezájem k energetickému běsnění, naplňujícímu průchod. Jeho konstrukce byla tak nízká, že většina paprsků prolétala nad ním. „Pomoc,“ zaječel Threepio, náhle vyděšený novou zprávou z jeho vnitřního senzoru.

Jednomu ze zkoumavých, tápajících paprsků se podařilo dotknout prchající lodi. Udeřil do jejího hlavního solárního stabilizátoru. Drahokamům podobné střepiny kovu a plastiku se rozlétly do prostoru, když se horní okraj stabilizátoru rozpadl. Loď se viditelně otřásla.

Náhle se objevil zdroj těchto mnohonásobných energetických výbojů – majestátný císařský křižník, jeho mohutný obrys naježený tucty palebných stanovišť. Jakmile se křižník přiblížil, z kupolí přestaly tryskat paprsky. Na zasažené menší lodi bylo dál vidět pokračující výbuchy a plameny. V absolutním chladu vesmíru stanul křižník po boku zraněné kořisti.

Další tlumený výbuch otřásl lodí, ale pro Artoo Detoo ani pro Threepio to moc tlumeně neznělo. Otřesy jimi v úzké chodbě pohazovaly, jako by byly vyběhaným ložiskem ve starém motoru.

Kdo by se na ně podíval, usoudil by, že vysoký, člověku podobný stroj Threepio je tu pánem, kdežto podsaditý třínohý robot Artoo Detoo je jeho podřízený. Threepio by se takovému nápadu pohrdavě vysmál, byli si totiž ve všem rovni, s výjimkou pohyblivosti. V tomto ohledu byl Threepio nepochybně a nevyhnutelně ve výhodě.

Další výbuch zaduněl chodbou a zbavil Threepio rovnováhy. Jeho nižší průvodce byl na tom v takových okamžicích lépe, protože jeho zavalitý válcovitý trup měl nízké těžiště, dobře vyvážené na silných, klepetům podobných nohách.

Artoo Detoo pohlédl na Threepio, který se snažil zachytit na stěně chodby. Kolem jeho jediného oka záhadně poblikávala světélka. Menší robot zkoumal poškozený kryt svého přítele.

Jeho obvykle bronzově lesklý povrch pokrýval nános kovového a sklovitého prachu a na několika místech bylo vidět škrábance to vše byl důsledek těžkostí, v nichž se ocitla povstalecká loď, na jejíž palubě se nalézali.

Obrovitá zářící koule

vrhala do prostoru mdlé světlo barvy topasu – ale slunce to nebylo. To byl jen způsob, jak tato planeta klamala lidi. Teprve z nízké oběžné dráhy se dalo rozeznat, že je to obyčejný svět v podvojné hvězdné soustavě a nikoli její třetí slunce. Nejdříve se zdálo, že na takové planetě určitě nemůže nic žít, tím méně lidské bytosti. Jenže obě hvězdy třídy G1 a G2 obíhaly kolem společného středu s podivuhodnou pravidelností a Tatooine kroužila kolem nich dostatečně daleko, takže se vytvořilo celkem stálé, ačkoli značně horké klima. Větší část povrchu tohoto světa byla pokryta vyprahlými pouštěmi, a jeho neobyčejný hvězdný svit byl důsledkem dvojího Slunečního záření, které dopadalo na písečné plochy bohaté na sodík. Toto světlo náhle zazářilo na tenkém povrchu kovového objektu, který se chvatně blížil atmosférickému obalu.

V nepravidelnosti kurzu galaktického křižníku byl záměr.

Nezavinilo ji nějaké poškození, nýbrž naopak – snaha se poškození vyhnout. Dlouhé pruhy silných energetických výbojů těsně míjely jeho věž, pestrobarevné mračno zkázy, připomínající hejno parazitních rybek, které se snaží přilípnout se k velkému nevlídnému hostiteli.

HVĚZDNÉ VÁLKY.

Z dobrodružství Luka Skywalkera.

Velkofilm Georga Lucase Hvězdné války patří ke špičce žánru science fiction a svou popularitou se řadí hned za E. T. mimozemšťana. Novela podle tohoto filmu předvádí boj Dobra a Zla v kosmických rozměrech…

Kdysi kvetoucí Republika, svaz svobodných planet, řízená moudrými rytíři Řádu Jedi, se postupně dostane do područí Galaktického Impéria, představovaného Černým lordem Darthem Vaderem – ten usiluje o absolutní nadvládu nad vesmírem. Moderní pohádka v rouše sci-fi líčí osudovou bitvu démonických sil, sídlících na kolosální bitevní stanici Hvězda smrti, a povstalců proti Impériu – jejich zástupkyní je princezna Leia Organa, senátorka svobodné republiky na planetě Alderaan, a její přátelé: mladý bojovník Luke Skywalker, prohnaný a odvážný kosmický pašerák Han Solo se svou proklatě rychlou vesmírnou kocábkou Millenium Falcon a mimozemským přítelem Chewbaccem – Medvědím mužem, a posledním rytířem Řádu Jedi, generálem Obi-wan Kenobi. Dějem prolíná zvláštní vztah dvou robotů, Artoo-Detoo (R2 D2) a See-Threepio (C – 3P0), neustále se špičkujících, pomlouvajících, ale s ryzím přátelským citem, kteří vyvedou povstalce z mnohých katastrofálních situací.

Úskoky a odvaha, démonické zlo i láska a přátelství – to jsou hlavní rysy na dvou protilehlých pólech kosmické bitevní vřavy…

Špion přijede v sedm 12/13

Stopáž: 41 minut
Rok výroby: 1967

Mobilizační plány patří k nejutajovanějším dokumentům armád celého světa. K velkému zděšení ministerských úředníků se několik složek přísně tajných spisů našlo v nenápadné aktovce, ukradené z odbavovací kanceláře kbelského letiště. Pan rada Vacátko, pozvaný ke spolupráci jen formálně, si však zachovává chladnou hlavu..

Svědomí 13/13

Stopáž: 50 minut
Rok výroby: 1967

Na pověstné židli v pracovně pana rady Vacátka se vystřídaly stovky delikventů. Přestože spáchali závažné zločiny, posuzoval je shovívavě. Závěrečný případ se idylickému pohledu vymyká. Cynismus, s jakým byla spáchána loupežná vražda, je šokující. Příběh, napsaný a natočený podle skutečné události, je situován do roku 1928...

Turecké náušnice 9/13

Stopáž: 60 minut
Rok výroby: 1967

Bývá nepsaným pravidlem, že ty na pohled nejsložitější kriminalistické případy mají nakonec jednoduché až banální řešení. Také okolnosti smrti paní Winterové se na začátku vymykaly běžné policejní praxi. Situaci navíc zkomplikovala balistická expertiza a při vyšetřování se přišlo ještě na další zajímavou okolnost...

Kaprova smrt 10/13

Stopáž: 56 minut
Rok výroby: 1968

Alkohol nebývá při řešení sporů dobrým rádcem. Jinak by také po zbytečné hádce tří nezaměstnaných kamarádů nezůstal jeden z nich ležet bezvládně na zemi. Zbývající kumpáni okamžitě vystřízliví a začnou přemýšlet, jak ze zapeklité situace ven. Usoudí, že nejdůležitější bude zbavit se mrtvoly...

Hra 11/13

Stopáž: 57 minut
Rok výroby: 1967

Případ násilné smrti osamělé ženy z venkovského domku si pan Mrázek vybral vlastně jen pro ukrácení dlouhé chvíle. Zajel si na místo činu, pohovořil se sousedy a k velkému překvapení získal nová svědectví. Jeden nevyřešený případ, který bývá noční můrou kriminalistů, se podařilo inspektorovi na penzi nakonec přece jen dokončit.

Lodní uzel 7/13

Stopáž: 44 minut

Rok výroby: 1967

Problémy s dětmi se nevyhýbají ani policejním úředníkům. Pan Bouše dostal obsílku s upozorněním, že jeho syn nevalně prospívá v jazyce latinském. Prohlídka pokoje nezdárného potomka odhalila příčinu - mezi učebnicemi byla nalezena tábornická příručka. Ta se však dostala ke slovu při vyšetřování jedné vraždy...

Telegram z Neapole 8/13

Stopáž: 54 minut
Rok výroby: 1967

Nejmazanější podvodníci a defraudanti nikdy zbytečně nespěchají. Po dlouhou dobu, někdy celé roky, budují pověst seriózních, poctivých lidí, aby v nejpříhodnějším okamžiku zneužili důvěry svých obětí a poté elegantně zmizeli s nemalou částkou v kapse...
O tom se přesvědčí i pan rada Vacátko se svou "mordpartou".

Otisky prstů 4/13

Stopáž: 38 minut
Rok výroby: 1967

V Liberci byla udělána kasa podnikatele Ješkeho. Při obhlídce místa činu jeden ze strážmistrů najde na skle otisk prstu. Podle něho je indentifikován pachatel. Měl by jím být Fanouš Pecháček. Problém je v tom, že tento známý kasař sedí již šest let ve věznici Na Borech. Vyvstává otázka, zda daktyloskopie je skutečně důvěryhodnou metodou a zda přece jen nemohou existovat dva lidé se stejnými otisky prstů. Teprve když strážmistr Tumpach objeví, že sklo nepochází ze skla, které rozbil pachatel, je daktyloskopie zachráněna.

Černé rukavice 5/13

Stopáž: 41 minut
Rok výroby: 1967

Uprostřed přírody je nalezena zavražděná dívka. Nebohá švadlenka nebyla ani znásilněna, ani okradena. Vyšetřování kromě několika domněnek nezjistilo téměř nic. Zakrátko objevil lesní dělník další oběť: houbaře...
Smutný příběh "Černé rukavice" má tentokrát naprosto netypické vyústění a skvělým způsobem ho odlehčuje Vladimír Menšík v roli velitele četníků.

Případ lichého střevíce 6/13

Stopáž: 41 minut
Rok výroby: 1967

Jednou ráno zastavil před vchodem do soukromého sanatoria automobil. Řidič předal k lékařskému ošetření mladou dámu, a než se personál vzpamatoval, beze stopy zmizel. Prohlídka pacientky vyvolala zděšení - žena byla mrtvá...
Rada Vacátko a jeho parta má tentokrát před sebou případ z takzvané lepší společnosti.

Přísaha 1/13

Stopáž: 46 minut
Rok výroby: 1967

V prvním dílu, nazvaném Přísaha, jde o případ těžko objasnitelné vraždy.

Malý a velký vrah 2/13

Stopáž: 45 minut
Rok výroby: 1968

Ze zlatnického krámu vybíhá zákazník a na ulici omdlí. Zlatník je posléze nalezen ve svém krámku mrtvý. Cenné svědectví přináší zaměstnanec soudu, který si všiml, jak z krámu odcházejí dva muži - jeden hodně malý, druhý hodně velký. Díky zprávě v novinách se policii přihlásí taxikář, který ty dva vezl do Berouna. Inspektorům Brůžkovi a Mrázkovi je okamžitě jasné, kdo ti dva byli. Zbývá ovšem nelehký úkol je dopadnout a usvědčit. Pochvalu za vyřešení případu dostane od rady Vacátka inspektor Mrázek. Pachatelé byli zatčeni za pouhých jedenáct hodin.

Lady Macbeth z Vinohrad 3/13

Stopáž: 41 minut
Rok výroby: 1967

Na jedné z pražských ulic je stižen náhlou nevolností muž středních let. V nemocnici laborant zjistí, že v těle pacienta se nachází olovo. Tedy žádná mozková mrtvice, ale dlouhodobá otrava. Vyšetřování případu vede inspektor Brůžek. Záhy odhalí, že manželka postiženého paní Ulrychová má poměr s účetním Josefem Soumarem. Při otravě olovem se jedná o dlouhodobější záležitost, a tak se celá parta rady Vacátka snaží vypátrat, jak se jed do těla sekčního šéfa Ulrycha dostal.

Hříšní lidé Města pražského

Slavná detektivní parta pana rady Vacátka z pražské "čtyřky" bojuje s podsvětím. Pánové Bouše, Brůžek a Mrázek v patách nejen malým zlodějíčkům, ale i podvodníkům světového formátu (1968). Seriál kriminálních příběhů podle povídek Jiřího Marka. Hrají: J. Marvan, F. Filipovský, J. Vinklář, J. Bláha, V. Menšík, O. Šimánek, G. Nezval a další. Kamera M. Harvan. Scénář a režie J. Sequens

Jiří Marek ve svém cyklu povídek zachytil nejen práci tehdejší "kriminálky", ale objevně zmapoval dobu, o které vypráví - třicátá léta minulého století. Jeho pohled na hříšné lidičky má až čapkovskou vlídnost a taky jeho humor.

Parta kriminálního rady Vacátka (Jaroslav Marvan, Josef Bláha, František Filipovský, Josef Vinklář) řeší nejrůznější lidská selhání.

uprava avi

2. soubor:

Autorun.inf

obsahuje:

[AUTORUN] -> automaticky spusti CD
OPEN=MDVDP.EXE JMENO_FILMU.ini -> soubor, ktery se spusti s parametrem, ktery udava ini soubor (JMENO_FILMU.ini)


3. soubor:

JMENO_FIMU.avi
4. soubor:

JMENO_FIMU.ini -> ini soubor, ktery cte program MDVDP.EXE (je v nem ceste k filmu a titulkum)

obsahuje:

[Micro DVD Ini File]

[MAIN]
Title=JMENO FILMU -> doplnime podle nazvu filmu

[MOVIE]
Directory=.
AVIName=JMENO_FILMU.avi -> jmeno video souboru

[SUBTITLES]
Directory=.
1=CZ
File=JMENO_FILMU.sub -> jmeno souboru s titulky

[Chapters]
1=0 Chapter 1
2=5925 Chapter 2
3=9696 Chapter 3
4=12771 Chapter 4
5=16146 Chapter 5
6=21600 Chapter 6
7=27340 Chapter 7
8=34121 Chapter 8
9=38734 Chapter 9
10=44710 Chapter 10
11=51933 Chapter 11
12=64374 Chapter 12
13=73946 Chapter 13
14=82700 Chapter 14
15=92182 Chapter 15
16=98210 Chapter 16
17=107939 Chapter 17

5. soubor:

JMENO_FIMU.sub -> titulky (mohou mit tez priponu *.txt, *.srt ....)
6. soubor:

MDVDP.EXE -> prehravac DVD, nebo avi (pozor na verze vyssi nez 1.0, nechodily mi korektne)


7. soubor:

MDVDP.ini -> konfiguracni soubor MDVDP.EXE (pozice, velikost fontu, bookmarks ...)

obsahuje:

[MAIN]
MovieSource=2
MoviePath=JEMO_FILMU.ini -> ini soubor, viz vyse
CDDrive=n
CDDrive2=
AddDroppedToPL=0
AttachMovieWindow=1
AudioCopy=0
AudioDelete=0
AudioDir=.
AutoFullscreenStartCD=1
AutoFullscreenStartFile=0
AutoPlay=1
AutoPlayStartup=0
AutoStartMovie=0
AutoStartMovieSec=120
AutoEjectEnd=0
AutoEjectChange=1
AutoRetract=1
BeginSecLang=0
DefaultSelection=1
DisplayTime=1
FileMode=2
FileRepeat=0
FileShuffle=0
HatchClosed=0
HideControls=1
HideControlsSec=30
HideMouse=1
HideMouseSec=5
JumpToChap=0
JumpToChapLoops=1
MenuAtEnd=1
MinDelay=1
PanAndScan=0
RememberLangSub=1
SkipByClick=1
SkipIntro=0
SkipMenu=0
SkipTransitions=0
Tooltips=1

[QUICKINI]
Video=
Audio=
Subtitle=

[LAYOUT]
ControlBarLeft=215
ControlBarTop=612
Mute=0
Volume=11

[SUBTITLES]
Transparent=0
Font=Arial -> pouzity font titulku
Size=28 -> velikost fontu
Position=1
Alignment=0
UseDialogColor=1
UseBlackSpace=1
IgnoreCR=0
IgnoreStyle=0
CenterVertical=1
Bold=1
Italic=0
Underline=0
Charset=1
Color=$00FFFFFF
DColor1=$00FFFFFF
DColor2=$00000000
DColor3=$00000000
DColor4=$00000000
DColor5=$00000000

[OSD]
Display1,1=1
Display1,2=1
Display2,1=1
Display2,2=1
Display3,1=1
Display3,2=1
Display4,1=1
Display4,2=0
Display5,1=1
Display5,2=0
Display6,1=1
Display6,2=0
TempVolume=1
TempMode=1
TempChapter=1
UseMode2=1
DisplayTime=3

[REMOTE]
Active=0
Kind=1
Port=2
Delay=750

[KEYMAP]
1=57
2=78
3=74
4=55
5=20
6=50
7=46
8=31
9=30
10=48
11=38
12=22
13=35
14=19
15=14
16=1
17=25
18=49
19=73
20=81
21=15
22=24
23=16
24=18
25=33
26=34
27=68
28=0
29=75
30=72
31=77
32=80
33=29
34=0
35=0
36=0
37=0
38=0
39=0
40=0
41=0
42=0
43=0
44=0
45=0
46=0
47=0
48=11
49=2
50=3
51=4
52=5
53=6
54=7
55=8
56=9
57=10

Nina je farmou nadšená, také profesor je jako v jiném světě a pomalu se rozhoduje: zůstane tu už navždy. Zato Jan si chce najmout právníka a napadnout závěť. Z Hamburku stále volá Karin, která nakonec podepsala smlouvu s farmaceutickou firmou o testování nového léku, aniž by se poradila s Marcusem;

Marcus žádá Ninu, aby s ním zůstala v Africe. Oba zjišťují, že se mají rádi. V téže době ale kdosi začne práci na farmě sabotovat: nejprve poděsí dělníky, že budou propuštěni, protože profesor hodlá farmu prodat, pak poškodí traktory a přepíše údaje v účetní knize a nakonec se ukáže, že se v poslední době z účtu ztrácejí peníze. Marcus zprvu podezřívá Jana, ten ale Gině přísahá, že s tím nemá nic společného;

Na farmě se náhle objevuje Karin, která chce, aby se s ní Marcus okamžitě vrátil do Hamburku. Ten ale odmítá: už má nový domov, tady, na farmě. Nina si ale není jistá, jestli do jejich života příliš nezasáhla a uvažuje o odjezdu;

Popis filmu: Profesor Marcus Stephan, který vede spolu se svou přítelkyní Karin kliniku v Hamburku, dostává fax z Kapského Města. Zdá se, že si na něj ve své závěti vzpomněla jeho bývalá pacientka, paní DeClercová. Marcus tomu nevěnuje pozornost, zato Karin doufá, že získají peníze na rozšíření kliniky. Má totiž velké plány a chce dokonce začít experimentovat s novým lékem, jen aby jim farmaceutická firma poskytla půjčku. To ale doktor Stephan rázně odmítá;

Nakonec přece jen odjíždí do Kapského Města, kde má i přednášet. Zároveň chce zjistit, jak se mají věci se závětí. V letadle se seznamuje s Ninou, prodavačkou zeleniny, která si za celoživotní úspory dopřála vysněnou cestu do Jihoafrické republiky. Oba bydlí ve stejném hotelu. Nina je Marcusovi velmi sympatická, proto ji pozve na farmu, kterou podle závěti zdědil. To velmi rozzlobí synovce paní DeClercové Jana, který s přítelkyní Ginou a malým synkem Rubenem doufali, že farmu zdědí sami.

Licht von Afrika, Das

Krátký popis: Profesor Marcus Stephan odjíždí pracovně do Kapského Města, kde zjišťuje, že se stal majitelem farmy s ovocnými plantážemi. Jeho přítelkyně ale zůstává v Hamburku...

Rok výroby: 2003

Délka (min): 90

Typ filmu: romantický

Země: Německo

Režie: Gabriel Barylli

Scenář: Ernst Kleemann

Hrají: Christian Wolff (Prof. Stephan), Anja Schüteová (Nina Reiterová), Patrick Wolff (Jan de Clerk), Lynne Rodgersová (Ginny), Wesley Murphy (Malý Ruben), Franziska Sztavjaniková (Dr. Heilmannová), Celeste Matthewsová, Travis Snyders (Joe)

VÝPRAVA SCÉNY

náramnou trefností bylo tu už vypsáno, jak to chodí, když autor napíše hru a zadá ji divadlu; jak to vypadá pří první čtené zkoušce, při zkouškách aranžovacích a pak při generálce. Jímavým způsobem bylo tu vylíčeno, co všechno tu autor cítí a prožívá, když konečně stává se účasten toho, jak jeho slovo dochází svého divadelního těla. Viděli jsme tu autora i s jeho hrou, jak se stává osou, kolem které se začne otáčeti celý divadelní provoz. Po­zorovali jsme, jak skřípavě, v zdánlivém zmatku a v nej­hroznějším běžinci se tu všechno staví do služeb vznešeného múzického ducha, jemuž dal autor průchod svou hrou. Zároveň jsme tu viděli, jak autor se tu i přes svou nezbyt­nost (vždyť kdo jiný než autor může napsati divadelní kus?) cítí býti úplně zbytečným a dokonce i opuštěným. Neboť on jediný uprostřed všeho, co se tu rozpoutává, není předmětem shonů ani kraválů; jeho fyzická osobnost není tu osvětlována reflektory ani žlábky, není třeba zdokona­lovati a zajišťovati ji nějakou lajsnou, natírati klihovými barvami nebo pájce m, ověšovati drapériemi nebo zakrý­vati trávníkem. K jeho tetelící se bytosti není třeba přistavovati divadelních schůdků nebo přivrtávat dveří. Není pochyby, že by v zájmu kusu s největší ochotou tohle všechno podstoupil, ale je to už takové, že s ním se nic neděje, co s ustrnutím dívá se na vřavu, kterou způsobil, stav se divadelním autorem. I cítí se tu velmi zbytečným a překážlivým, uhýbaje se nábytkářům, kteří přinášejí stůl, a vrážeje do kulisáků, kteří se tu hmoždí se stěnou. Provinile bloudí a straší po divadelních prostorách a nikde nemůže se ukázat prospěšným a účinlivým; chtěl by něco říci režisérovi, ale režisér pro něho nemá pokdy, a herci si v garderobě povídají o rybařině, o střevních kolikách a o tom, jak někdo hrál před třiceti lety v Hradci Králové a jak se kdysi kdosi jmenoval. I účastňuje se autor, aby dělal hrdinu a ukázal, že není tak docela zabrán trémou a sta­rostmi o svůj kus.

Takhle to tedy doopravdy je. V tomhle všem, a více než tušil, stává se tu autor osobou valně zbytečnou. Všechno jeho dílo se překládá na jiná bedra. Režisér si udělal svou koncepci a ocitá se v trýzni, shledávaje, že mu ji autor svým kusem vlastně kazí. Režisér hraje krásnou hru, kterou mu autor začasto zle ohrožuje, vpadávaje do ní naprosto nevhodně a překážlivě svým textem. A tak by vlastně nej­lepší divadelní hra byla taková, která by neměla ani autora, ani textu a snad ani herců, protože to všechno jsou složky, které zhusta ohrožují zdar režie. Tvůrčí režisérovo dílo jest tedy nadmíru těžké a tragické, neboť režisér usiluje o něco, co by se jevilo lepší než to, co je tu sepsáno, hráno a režírováno. Jest tedy režisér jakýmsi druhem proklatce, pletoucím zaživa z písku provazy, ale nedává toho na sobě znát.

Posléze se režisér vrací na své místo v hledišti, zestárlý o deset let, vysílený, mračný a nenáviděný všemi. „Tak začněte,“ povídá s odporem.
„Kláro, stalo se mi něco nečekaného,“ odříkává hrdina s hrdlem seškrceným.
„Co se ti přihodilo?“ šeptá Klára bezhlase.
Vyčerpaně, těžce, bez radosti vleče se generální zkouška. „Špatně,“ chroptí režisér. „Zpátky! Vy musíte přijít rych¬leji!“
Únava padá na herce, nohy jim brkají, hlas se lepí k hrdlu, paměť najednou selhává; což nikdy nebude konec?
„Špatně,“ urývá režisér. „Zpátky! Kryjete svého part¬nera!“
Teď už jen aby byl konec; hraje se zrovna se zaťatými zuby, text se rychle oddrkotává, režisér by chtěl ještě jednou zastavit, ale mávne bezmocně rukou a setře si stu¬dený pot. Konec.
Herci se beze slova vytratí z divadla skoro vrávorajíce pod úderem svěžího vzduchu tam venku; a pan autor běží domů s očima k zemi, nesa na svých bedrech únavu a skleslost všech. Zítra tedy je premiéra; dobrá, teď už je všecko jedno.
Ale vy všichni se přes to vše budete zas těšit na své příští generální zkoušky, vy autoři, i vy herci, režiséři i divadelní mistři i parukáři i oblékačky; je to dlouhý a chmurný den, těžký jako žernov a zlý; ale snad proto se budete na něj těšit, že je tak naprosto vyčerpávající.

„Pane režisére,“ volá konečně hrdina hry na jevišti, „už je jedna hodina; tak máme zkoušet nebo ne?“
„A proč už nezkoušíte?“ chraptí ukřičený režisér rozlíceně.
„Kláro stalo se mi něco nečekaného.“
Režisér vyletí. „To je špatně! Stáhněte třetí rivaltu napolovic!“
„Co se ti přihodilo?“
„Ještě! Víc stáhnout! No tak, bude to?“
„Pane režisére,“ volá osvětlovač, „vždyť už třetí rivalta nesvítí!“
„Tak co to tam svítí?“
„To je lustr. Pan režisér poručil, abych lustr zapnul.“ „Po tom vám nic není, co jsem vám poručil,“ ryčí režisér. „Zhasněte lustr a zapněte třetí rivaltu na šest!“

„Kláro stalo se mi něco nečekaného.“
„Co se ti přihodilo?“
„To je špatně! Zapněte do lustru žlutou a zhasněte rampu!“
Nastane chvilka zvláštního, ulevujícího ticha. Ach, kéž potrvá!
„Co to je?“ rozkřikne se režisér, „proč se nezkouší?“
Na jeviště vyjde inspicient. „Prosím, pane režisére, Klára někam šla.“
„Teď má zkoušet,“ burácí režisér. „Ať jde na jeviště, ale hned!“
„Ale –“
„Žádné ale,“ soptí režisér, a náhle chabě, zhrouceně, jako člověk, kterému je už všechno jedno, zamručí: „Tak začneme.“ Konečně tedy začátek.
„Kláro, stalo se mi něco nečekaného.“
„Co se ti přihodilo?“
V tu chvíli se vyhrne na scénu čalouník se štaflemi a postaví je k oknu.
„Člověče, co tu chcete?“ vyjekne režisér praskajícím hlasem.

„Záclony pověsit,“ povídá čalouník věcně a leze na štafle.
„Co věšet? Jaké záclony? Táhněte pryč! Proč jste je nepověsil dřív?“
„Protože mně dřív neposlali látku,“ povídá technická síla na štaflích, ale tu již se režisér řítí na jeviště, aby ho srazil i s žebříkem, zaškrtil, zadávil, rozdupal nebo co.
Přítomný autor si zakryje oči i uši. Konečně propukl kravál, divý, třeskný, sípavý kravál řádné generální zkouš¬ky, kravál, který se podebíral a kvasil od rána, kravál ho¬rečný, chvatný, nespravedlivý jako svět a nutný jako bouřka v přírodě, kravál, který naplní všechny přítomné, autora i herce, technický personál i bouřícího režiséra temným, zoufalým vztekem, únavou, znechucením, steskem, touhou být někde venku, pryč z toho zatraceného, neladného divadla... Neboť to je pravá nálada generální zkoušky.

DALŠÍ PRŮBĚH

Divadelní lid je, jak známo, pověrčivý; například nesmíte přáti herečce před premiérou „Mnoho štěstí", nýbrž „Prevíte, breptej", ani herci „Mnoho zdaru", nýbrž „Sraz vaz", přičemž se má na dotyčného naplivat. Podobně se praví, že má-li mít premiéra hladký průběh, musí být při generální zkoušce kravál. Něco na tom snad je; nelze aspoň dokázat opak, protože nikdy dosud nebylo generální zkoušky bez kraválu.
Velikost tohoto kraválu je různá podle autority reži¬sérovy; největší bývá, vede-li režii sám šéf divadla. Je-li režisér příliš sláb, obstará potřebný kravál šéf výpravy, inspicient, divadelní mistr, osvětlovač, strojník, čalouník, rekvizitář, nápověda, šéf krejčovny, garderobiér, nábyt¬kář, muž v provazišti, parukář, jevištní mistr nebo jiná technická síla. Jediným pravidlem je, že se při tom ne¬užívá střelných ani sečných zbraní; ostatní způsoby útoku i obrany jsou více méně přípustný, zejména křik, řev, ryk, pláč, výpověď na hodinu, urážky na cti, stížnosti k řediteli, řečnické otázky a jiné násilnosti. Tím nechci říci, že diva¬delní prostředí je nějak zvláště divoké, krvelačné a násilnické; je pouze poněkud, abych tak řekl, praštěné nebo střelené. Sociologicky vzato, velké divadlo je soubor nejrůznorodějších lidí a povolání; mezi vlásenkářem a mu¬žem, který dělá divadelní hrom, je větší odlehlost než dej¬me tomu mezi poslancem Hakenem a poslancem Petrovickým, kteří jsou přece jen jaksi kolegy v povolání.

Mezí divadelním rekvizitářem a čalouníkem je věčný konflikt kompetenční; ubrus na stole je věc čalouníka, kdežto talíř na stole je oblast působnosti rekvizitářovy, a stojí-li na stole ještě lampa, tedy přísluší osvětlovačům. Divadelní krejčí zásadně podceňuje činnost divadelního truhláře, jenž tento cit živě oplácí. Ku lisař horlivě překáží nábytkáři a vice versa, kteřížto oba zase ztrpčují existenci osvětlovači s jeho kabely, reflektory a aparáty; čalouník se svými štafle¬mi nebo koberci ještě komplikuje tuto tlačenici zájmů a dostává obyčejně vynadáno ode všech. K této technické motanici připočítejte, že se rozvíjí co možná v největším spěchu a že obyčejně není nic dokončeno, že režisér hartusí na ínspicienta a inspicient na všechny, že už je poledne a zkouška se ještě nezačala, a pochopíte napjatou a kata¬strofální náladu generální zkoušky.

Ale dobrá, režisér už máchl rukou nad nedodělaným stavem jeviště, krejčí navlékl na herce nedošitý kabát, vlásenkář, mu nasadil zatímní paruku, garderobiér mu sehnal jakési zbytečně velké rukavice, rekvizitář mu vtiskl do ruky hůl – může to začít; opona se zvedne, hrdina spustí „Kláro, stalo se mi něco nečekaného“ a režisér se rozkřikne hlasem hystericky přeskakujícím na znamení, že je něco špatně. Je to ovšem světlo.
l řekl Hospodin: Budiž světlo, a bylo světlo. Jenže Písmo nepraví, bylo-li světlo žluté nebo červené nebo modré, neříká nic o rivaltách, žlábcích, korytech nebo kornou¬tech, o jedničce, dvojce a trojce, o padesátkách, stovkách a tisícovkách, o regulátorech a reflektorech, o horizontu a stínech a jiných světelných úkazech; Hospodin nepřiká¬zal „zapněte druhou rivaltu na šest žlutě“ ani „dejte do portálu modrou, sakra, žádnou modrou, já nechci modrou, zapněte v lustru měsíc a zakrejte ho, to je špatně, na hori¬zontu má být oranž, a ten lustr mně nesmí svítit na portál“ a tak dále. Hospodin to měl pohodlné, protože nejdříve stvořil světlo a pak teprve člověka a divadlo. Generální zkouška je zkouška na „budiž světlo"; jenže nejde to tak hladce jako za časů geneze.

GENERÁLNÍ ZKOUŠKA

Generální zkouška je v teorii zkouška, kdy má být všech¬no „jako večer", s dekoracemi, světly, kostýmy, líčením, zákulisními zvuky, rekvizitami a komparsy; v praxí je to zkouška, na které není pohromadě nic z toho všeho, při níž je obyčejně na scéně polovina dekorací, zatím co druhá polovina teprve schne nebo se rámuje nebo je jinak „na cestě"; kdy jsou došity kalhoty, ale ne kabáty; kdy se ukáže, že v celém divadle není jediné vhodné paruky; kdy vyjde najevo, že chybějí zrovna ty hlavní rekvizity; kdy statisté nemohou přijít, protože jeden je u soudu za svěd¬ka, druhk někde v úřadě a ostatní v nemocnici nebo kde; kdy zjednaný flétnista může se dostavit až ve tři hodiny, protože takto je oficiálem v zádušním úřadě. Generální zkouška je zkrátka generální přehlídka všeho, co v po¬slední chvíli ještě chybí.
Autor sedí v hledišti a čeká, co se bude dít. Nejdřív se dlouho neděje nic, jeviště je prázdné; herci se scházejí, zívají a mizejí v šatnách, znepokojeně si říkajíce: „Člověče, já jsem tu roli ještě ani neviděl.“ Pak přijedou dekorace a na jeviště se vyvalí technický personál. Autor má trhání, aby jim běžel pomoci; tak už se těší, že uvidí hotovou scé¬nu. Chlapíci v modrých halenách a overalech táhnou stěnu pokoje, výtečně. Nyní táhnou druhou stěnu, sláva. Teď jen třetí stěnu; ale třetí stěna je ještě v malírně. „Tak tam zatím dejte nějaký hadr,“ volá režisér. Nakonec se místo třetí stěny dá malovaný les.

Nato se celý další průběh zadrhne u nějaké lati. Začne to tím, že dva muži v modrých halenách něco vrtají u jedné kulisy.
„Co to tam děláte?“ křičí divadelní mistr.
„Ale musí se sem dát lajsna,“ povídají muži. Divadelní mistr běží zakročit, sedne na bobek a vrtá u řečené kulisy.
„Tak co to tam sakra děláte?“ křičí po čtvrt hodině režisér.
„Ale musí se sem dát lajsna,“ odpovídá divadelní mistr. Režisér zakleje něco děsného a běží zakročit, to jest, sedne na bobek a studuje řečenou kulisu.
„Pane režisére, proč nezačínáme?“ volá po čtvrt hodině autor.
„Ale musí se sem dát lajsna,“ odpovídá zahloubaný re¬žisér.
Autor si zničen sedne; tak vida, záleží jim víc na nějaké lajsně než na mém kuse; co to vlastně je „lajsna"?
„Pane autore, proč nezačínáme?“ ptá se ve tmě hlediště ženský hlas.
„Ale musí se tam dát lajsna,“ odpovídá autor znalecky a snaží se potmě rozpoznat, kdo to mluví. Páchne to jaksi pryskyřicí a mejdlíčkem.
„To jsem já, Katuše,“ zubí se to ze tmy. „Jak se vám líbí mé šaty?“
Ah tak, šaty; autor je potěšen, že se vůbec někdo stará o jeho mínění, i prohlásí nadšeně, že právě tak si ty šaty představoval: prostičké a nenápadné –
„Vždyť je to model,“ urazí se Katuše.
Konečně nějakým divem je tajemná věc s lajsnou vyří¬zena.
„Tak na místa,“ křičí režisér.
„Pane režisére, tuhle paruku já si nemůžu vzít.“
„Pane režisére, mám mít hůlku?“
„Pane režisére, přišel jen jeden statista.“
„Pane režisére, někdo zas rozbil to akvárium.“
„Pane režisére, v těch hadrech já hrát nebudu.“
„Pane režisére, nám se přepálily dvě tisícovky.“
„Pane režisére, já dnes budu jen markýrovat.“
„Pane režisére, máte jít nahoru.“
„Pane režisére, máte jít dolů.“
„Pane režisére, máte jít do dvojky.“
„Začínat, začínat,“ řve režisér. „Oponu dolů! Nápověda! Pane inspiciente!“
„Začíná se,“ křičí inspicient.
Opona se snese dolů, v hledišti je tma; v autorovi se tetelí srdce dychtivým očekáváním, že teď, teď konečně uvidí svůj kus.
Inspicient cinkne poprvé.
Nyní se konečně slovo stane tělem.
Zvonek cinkne podruhé, ale opona se nezvedá. Místo toho je najednou slyšet vzteklý ryk dvou hlasů, zdušený oponou.

„Zas se tam hádají,“ bručí režisér a letí na jeviště za¬kročit. Nyní je slyšet vzteklý ryk tří hlasů, zdušený oponou.
Konečně to ještě jednou cinkne a opona se trhaně zvedá.
Na jeviště vejde naprosto neznámý pán s knírem a po¬vídá: „Kláro, stalo se mi něco nečekaného.“
Nějaká dáma mu pokročí vstříc: „Co se ti přihodilo?“
„Počkat,“ křičí režisér. „Vypněte spodní rivaltu! Při¬dejte trochu žluté! A proč nesvítí slunce do okna?“
„Vždyť svítí,“ volá hlas kdesi zpod jeviště.
„Tohle je nějaké slunce? Musíte přidat světla! Ale honem!“
„Tak tam musíme dát dvě tisícovky,“ hlásí podzemní hlas.
„Tak je tam sakra dejte!“
„Když je nemáme,“ a na jeviště vylézá člověk v bílém plášti: „Vždyť jsem říkal panu režisérovi, že se nám přepálily!“
Režisérovi přeskakuje hlas zuřivostí. „Tak tam dejte jiné!“ A letí na jeviště, kde se rozpoutává kravál v prud¬kosti dosud nezažité, jakým se začíná každá vážná generální zkouška.
Zatím autor sedí jako na trní. Kristepane, myslí si, jakživ už nebudu psát divadlo.
Kéž by to dodržel!

„Myslíte, že to může pozítří být?“ ptá se ho autor úz¬kostně.
„Ale vždyť to jde báječně,“ povídá režisér a vyletí. „Ješ¬tě jednou! Zpátky! To je všecko špatně! Znovu, jak vejde Katuše!“ Katuše vejde, ale v tom okamžiku propuká nová bouře. „Hergot,“ burácí režisér, „kdo dělá ten rámus? Kdo to tluče? Pane inspiciente, vyhoďte toho lumpa, co dělá v propadu ten hluk!“ Nyní se ukáže, že řečený lump je prostě strojník, který má cosi spravit na propadu; neboť v každém divadle se pořád něco spravuje. Dále se ukáže, že si strojník nenechá tohle líbit a že se dovede bránit kypře a obšírně; posléze je uzavřeno jakés takés příměří s podmínkou, že strojník bude bouchat kladivem trochu míň.
„Tak začneme,“ chroptí režisér, ale na jevišti stojí ná¬pověda s hodinkami v ruce a povídá: „Poledne. Já odpoledne sufluju. Já musím jít.“
Tím se obyčejně končí poslední zkouška před generál¬kou; je to dusný a podrážděný den, bouřlivý a mračný; ale zítra se rozklene široká, zářivá, pestrá duha generální zkoušky.
„Pane režisére,“ poznamenává autor, „snad by mohla Klára v prvním aktu –“
„Teď už to musíme nechat,“ urývá režisér ponuře. „Pane režisére,“ hlásí Klára, „právě mně švadlena vzka¬zuje, že nebude do premiéry s mými šaty hotova. To je děsné!“
„Pane režisére,“ volá Katuše, „jaké si mám vzít punčochy?“ „Pane režisére,“ ohlašuje rekvizitář, „my tam nemáme žádné akvárium.“
„Pane režisére,“ praví divadelní mistr, „ale my nemůžeme mít ty dekorace do zítřka hotové.“ „Pane režisére, máte jít nahoru.“ „Pane režisére, jakou mám dostat paruku?“ „Pane režisére, to musejí být šedivé rukavice?“ „Pane režisére,“ naléhá autor, „snad bychom přece jenom měli premiéru odložit.“ „Pane režisére, já bych si vzala zelenou šerpu.“ „Pane režisére, a musejí být v tom akváriu rybičky?“ „Pane režisére, ale ty holinky mně musí zaplatit divadlo.“ „Pane režisére, snad bych nemusela padnout na zem, když omdlím. Já si zamažu šaty.“ „Pane režisére, tady je korektura plakátu.“ „Pane režisére, je tahle látka na kalhoty dobře?“ Přítomný autor se počíná cítit tou nejposlednější a nej¬zbytečnější figurou na světě. Dobře mu tak, nemusel to dělat.